Havlíčkův Brixen

Prof. PhDr. Stanislav a Kučerová, CSc.

Není tomu dávno, co jsem se zúčastnila zájezdu do Jižního Tyrolska a navštívila město Brixen-Bressanone. Místo Havlíčkova vyhnanství. Došla jsem až k hotelu U slona, abych si jej prohlédla očima vzpomínek a památky na jednoho z našich čelných obroditelů, Karla Havlíčka Borovského (1821 – 1856). Byl to prvotřídní novinář, demokratický politik a básník. Stoupenec Františka Palackého. Pro autora jeho životopisu k 50. výročí jeho úmrtí to byl „Neohrožený bojovník za práva národu českého.“

Dívala jsem se na výstavný hotel a myslela na „oprávce našich dějin“, kteří kritizují učitele dějepisu, že místo Havlíčkovy „parádní dovolené“ a „luxusu“ v Brixenu mluví o nějakých „útrapách“. Dnešním turistům by ovšem nemělo ujít, že Brixen před těmi zhruba 170 lety, kdy se stal místem Havlíčkova vyhnanství, byl zapadlá horská samota, málo podobná dnešnímu modernímu rekreačnímu centru v malebném okolí. Svědčí o tom dobové obrázky. Ani hostinec

U slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako je dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc. Musel se vystěhovat do soukromí, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku živě rozmlouvá a diskutuje s místními obyvateli.

Ani tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezla policie kočárem s koňmi celých 6 dní, od 16. do 22. prosince 1851, v zimě, ve sněhu a mrazu, do drsného horského podnebí. Ale ovšem, hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen. Havlíček nebyl ke krásám přírodního okolí necitlivý, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po místních kopcích, aby „pěstoval oudy“. Strádal svou samotou, svou odříznutostí od světa, v kterém žil a pracoval, aby vedl zápas za uskutečnění politického programu a národního ideálu. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nepřestal by duševně strádat. Krátce před tím vyhrál svou při s cenzurou u soudu. Bylo to významné vítězství a přátelé je radostně oslavili. Avšak jako blesk z čistého nebe přišel po vítězství u soudu ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace do vyhnanství. Havlíček byl odtržen od rodiny (ustaraná matka, churavá manželka, tříletá dceruška), od přátel, od možnosti sledovat události, reagovat na ně a pokračovat v práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta protidemokratické vlády. Havlíček to všechno vylíčil s mužným humorem v epopeji „Tyrolské elegie“.

V Brixenu je pěkně, ale jsme tu v horách. A jsme v polovině 19. století, v době bez elektrického proudu i bez vodovodu. Ti dnešní obdivovatelé „PARÁDNÍ DOVOLENÉ“ by tu marně hledali dnes obdivovaný komfort. Po půl roce přijela za Havlíčkem do Brixenu jeho manželka

s dceruškou. Aby nebyl ve vyhnanství tak sám, aby spolu s ním čekaly na žádoucí povolení vrátit se domů. Ale povolení nepřicházelo a drsné horské podne oběma návštěvnicím jen zhoršovalo zdraví. A tak Havlíčka zas opustily a bez něj se vrátily do Čech.

V Brixenu je pro turistiku pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček pobývat nechtěl a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu (umřela v den svých 29. narozenin roku 1855) a k vlastnímu konci. Umřel roku 1856. Bylo mu 35 let.